Kdo je pro tebe Ježíš?

To je otázka, na kterou odpovědělo několik lidí z misijního týmu, aby se s vámi podělilo o své hledání smyslu života a o svou niternou zkušenost života s Ježíšem…

Neměnil bych za nic

Věřím, že každý člověk hledá usmíření, pokoj, pravdu…někde v hloubi srdce. Někdy tu touhu přehlušíme a někdo ji i úplně zabije. Někdy nám paradoxně může pomoct tuto touhu odkrýt i něco těžkého – bolest.

Moje hledání smyslu začalo, když mi bylo šest let. Tehdy mi zemřela babička a já jsem nemohl přijmout – přes všechno, co mi říkali druzí –, že by její život nijak dál nepokračoval. Rok po sametové revoluci jsme byli s kamarádem a s našimi maminkami na filmu Ježíš. Pamatuji si, že mne film zaujal a že jsem měl ten pocit, že je v kinosále Ježíš živý, že jeho příběh neskončil před dvěma tisíci lety. Tento můj silný dojem „dorazila“ modlitba, která se objevila na plátně na závěr filmu. V té chvíli jsem v duchu odevzdal svůj život Ježíši a poprosil ho, „aby si mne vedl, jestli fakt existuje“ Opravdu se od té doby něco změnilo a já vnímal, že s někým mluvím, že se o mne někdo stará, prostě takové zamilování se, i když to zní asi zvláštně. Po roce jsem se nechal pokřtít. V tu dobu se udály v naší rodině zlé věci: můj bratr přišel násilně o život, sestře zemřel manžel a teta zemřela na rakovinu. To vše v jednom roce. Přesto mne právě nalezená víra v Boha pomohla najít nějaký smysl i v tom těžkém, co ani Bůh jistě takto nechtěl. Ježíš mi dal do srdce pokoj a naději. Již téměř dvacet let žiju s Kristem a neměnil bych za nic!

Přeci nebudu řešit všechno sama

Nejdřív je dobré říci, že není NĚCO abstraktního, ale opravdu NĚKDO. Ježíš je pro mne živým člověkem, i když si na něj zatím ještě nemůžu fakticky rukama sáhnout. To si člověk asi nejvíc uvědomí, až když se něco velkého semele. U mě tomu tak bylo. Ježíšovu přítomnost jsem mohla zakusit, když mi v sedmnácti letech zemřel přítel na rakovinu. Byl jen o půl roku starší než já. Ležela jsem v posteli, brečela a ptala se „proč?“, pak jsem se začala modlit a úplně jasně pocítila, že v téhle bolesti nejsem sama. Od té doby se už stalo mnoho dalších věcí. Ježíš je mi čím dál blíž, skrze různé lidi a situace… Snažím se ho stále víc poznávat.

Nejlepší je uvědomit si skutečnosti, že Ježíš zemřel na kříži i za Tebe. Pro mě osobně to je velká výzva. On je Pán. Je Pánem i mého života. A to mne učí i pokoře. A jelikož je to Syn Boží, tak by pro něj nemělo být nic problém. Proto se mu snažím všechny problémy a starosti odevzdat. Přeci nebudu řešit všechno sama, že?! :)

S Božím požehnáním a Ježíšem v srdci „Hurá do života“!

Zůstává, když všichni odešli

Ježíš je především můj přítel, který zůstává, když všichni odešli. Je se mnou ráno, když vstávám, i když jdu večer spát. Raduje se se mnou, když se mně něco podaří, ale také se mnou pláče a trpí, když mám nějaké trápení. Já krásné usínat na Jeho srdci. On je má jediná jistota. A nejsou to jen fráze a řeči. Vím, co říkám, protože poté, co ode mne před čtyřmi roky odešel muž za milenkou, žiji sama. Sama ale nejsem, protože je se mnou stále Ježíš – můj nejlepší přítel...

Slyší hlas mého srdce

Ježíš je pro mě tím kdo dává smysl mému životu, práci, námaze, bolesti i radosti.

Někdy zakouším radost, kterou bych rád prožíval bez přestání. Jenže zkušenost a život mě naučili, že stejně jako postupně odeznívá bolest, tak i radost je jen určitým okamžikem, který se dříve nebo později mění. Zdá se mi někdy, že nic nemá věčné trvání a ničeho se tedy nelze přidržet jako pevného a neochvějného bodu. HLEDAL JSEM tento bod, tuto jistotu v sobě i v jiných lidech, v pocitech či rozumu, v radostech světa i v odříkání, ale vždy jsem narazil na jakousi pro mě nepochopitelnou konečnost, prázdnotu, bezsmyslnost. Vše bylo jen na chvíli, nebo na určitý čas, ale postupem událostí a nových zkušeností se vždy dostavila otázka v mém nitru: Kam to vše spěje a co bude s těmito vztahy, lidmi, věcmi a se mnou, až přijde konec a smrt? Kam to vše mizí a proč to dobré nezůstává trvale? Prázdnota a jakýsi vnitřní neklid mě vedl k tomu ptát se a hledat.

To, co mě přineslo pokoj a naději, bylo osobní setkání s Bohem. Stalo se to jednou, když jsem prožíval napětí mezi poslušností mámě a vlastními zájmy. Tenkrát jsem se obrátil na toho, o kom jsem zatím jenom slyšel anebo se učil v náboženství, obrátil jsem se přímo na Boha. Věděl jsem, že má být všudypřítomný, a tedy i na tom místě, kde jsem já. Věděl jsem, že je i vševědoucí, a proto jsem si odvodil, že k němu nemusím mluvit nahlas, ale stačí se ho zeptat v nitru (kolem mě byli druzí). A tak jsem se poprvé s jakousi bázní a zároveň s planoucí touhou poprosil Boha, aby mi dal nějak poznat, že existuje. Řekl jsem mu s důvěrou v jeho velkou dobrotu: „Dej se mi, prosím, poznat, protože já nevím co je správné… Pokud jsi, tak v tebe chci věřit a chci poslouchat a plnit, co nás učíš, a vím, že má smysl se modlit. Pokud ale nejsi!? Tak je toto vše divadlo a jsem blázen, který mele nesmysly do tohoto křesla. Jsem ale ochotný v tebe věřit, jen potřebuji tu jistotu, že to není jen podvod, má lidská představa.“ Podobnými slovy jsem otevřel Bohu své srdce tak, jak jsem v tu chvíli byl schopen.

A Bůh mi odpověděl. Sice jsem ho neslyšel, neviděl jsem ho fyzickýma očima, ale prostě jsem ho zakoušel a věděl, že s námi v obýváku je někdo další a že tento Někdo se na mně pokojně usmívá. Nedá se to moc popsat, ale ta jistota, že Bohu na mně záleží a že nejen o mně ví, ale že i slyší hlas mého srdce, mě naplnila poznáním o tom, že jsem Bohem chtěný a milovaný a že i můj život má díky němu smysl.

V něm dostalo smysl vše, co jsem prožíval i to co mě ještě má potkat. Ježíš to vše zakusil na sobě a v lásce dokázal na kříži zničit i moje chyby. Vím, že zlo nebude mít poslední slovo. Jeho vzkříšení je mou nadějí. Pokud žije On, postará se, abych žil i já a moji drazí věčně!

Nepochybuji a věřím, že Ježíš je živý

Ježíš je živý, může uzdravit naše tělo i duši a naplnit nás pokojem. Už o tom nepochybuji, ale věřím mu.

Před rokem jsem se zúčastnila setkání, které vedl charismatický katolický kněz z Indie James Manjackal. První večer jsem se modlila plná neklidu a nepokoje a řekla jsem: „Pane Bože, ty víš, že věřím, ale nemohl bys mi to nějak potvrdit?“ Najednou jsem cítila pokoj na srdci a bylo to lepší.

Druhý večer nám ten kněz řekl, že kdo věří, může být uzdraven. Vyzval nás, abychom se chytili toho místa, kde jsme nemocní a začal se za nás a za naše uzdravení modlit. Držela jsem se za krk, protože jsem měla problémy s dýcháním (lékaři tvrdili, že mám astma a alergie). V ten moment mě napadlo: „Pane Bože, nikdo mi zatím nikdy nedokázal pomoci, tak komu jinému už mám věřit, když ne tobě?“ Po těchto slovech důvěry jsem najednou cítila teplo v rukách a celá jsem se třepala. Otec Manjackal začal jmenovat nemoci lidí, kteří byli přítomni. (Bylo nás přibližně šest set a on osobně neznal nikoho z nás. Mluvil anglicky a do češtiny to překládal tlumočník.) Jmenoval takové nemoci jako Parkinsonova choroba, roztroušená skleróza a také astma a alergie. Začal se modlit a prosil Ježíše, aby uzdravil ty, co tu kterou nemoc. Až také řekl: „Pane Ježíši, uzdrav prosím ty, co mají astma a alergie.“ V ten moment jsem se nadechla tak čistě, jak za poslední dobu dlouho ne, a věděla jsem, že jsem uzdravena. Pak ten kněz začal z moci Ducha Svatého jmenovat jména uzdravených lidí. Zmínil asi dvacet jmen a najednou vyslovil: „Silvie je uzdravena, nepochybuj a věř!“ To mě utvrdilo v mém pocitu uzdravení a povzbudilo i v mé víře.

Když jsem vyšla z kostela, otevřela jsem Bibli a tam byl právě ten verš z Janova evangelia, který on vyslovil: „Nepochybuj a věř!“ (Jan 20,19). To pro mě bylo definitivním potvrzením. Proto nepochybuji a věřím, že Ježíš je živý, že má moc uzdravit naše tělo i duši a naplnit nás opravdovým pokojem. Tak nepochybuj a věř.

Dobrodružství života s ním stojí za to

Ježíš je pro mě především zachránce, který přišel, když ho bylo nejvíce potřeba a ukázal mi, jak najít v životě smysl a pokoj. Byl a je pro mne zachráncem v každé těžké situaci v životě a zároveň mě naučil, že každá taková situace, ať už je velmi těžká, nebo ale také velmi radostná, mě má vést k hlubšímu poznávání jeho lásky ke mně. Vyzývá mne: „Pojď a objevuj.“ Skrze každou situaci v životě můžu objevovat s pokojem v srdci stále hlouběji a hlouběji smysl svého života a smysl Ježíšovy existence mezi námi a s námi. Bez jeho přítomnosti mezi námi, by ani náš život neměl hlubší smysl. Tohle „dobrodružství života“ s ním stojí za to. Znovu a znovu nevycházím z úžasu nad smyslem každé své životní situace a jsem šťastná za to, že jsem na tuhle cestu nastoupila, protože se cítím v bezpečí, ať se děje cokoli.

V každé těžké chvíli mne nese

Ježíš je Slunce mého života. Svými paprsky prozařuje mou temnotu. A je vzácný, vzácnější než drahokamy. Čerpám z jeho studnice milosrdenství, nalézám v něm pravý pokoj a radost. Žít s ním je sladké. Přestože je náročný, v každé těžké chvíli mne nese.

Příteli, přeji Ti štěstí. I Ty si to jistě přeješ. Co Ti mohu přát jiného než život s Pánem Ježíšem, když jsem v něm sama poznala pravé štěstí?! V Ježíši najdeš plnost všeho: plnost lásky, radosti, pokoje... štěstí. Tak ahoj - a zkus pozvat Pána do svého života.

Na velkou lásku lze odpovědět jedině láskou

Moje cesta k Ježíši nebyla rozhodně přímá a jednoduchá. Když jsem uvěřila v Boha, stačila mi dlouhou dobu představa Boha velkého a mocného, který se stará především o to, aby se Země otáčela a stromy vyráběly kyslík, Boha, ke kterému se mohu i modlit, ale který zůstává ode mne dosti vzdálený. Časem se samozřejmě ukázalo, že tato představa je falešná a navíc takového boha by se šlo bát, šlo by mu i sloužit, ale sotva by bylo možné ho milovat. Tehdy jsem se setkala s lidmi, jejichž vztah k Bohu byl docela jiný, byl především vztahem důvěry a lásky a bylo zřejmé, že klíčem k takovému vztahu je právě Ježíš. Začala jsem se modlit, abych Ježíše poznala. Odpověď na moji prosbu přišla na duchovní obnově při společné modlitbě, na jejímž závěru přinesl kněz ze svatostánku eucharistii a položil ji na oltář, kolem něhož jsme se shromáždili. Asi poprvé jsem si naplno uvědomila Ježíšovu přítomnost v této svátosti a také to, že on, Bůh nad všechny naše představy velký a mocný, se nám z lásky takto v obyčejném kousku chleba vydává do rukou. Tak jsem se setkala s Ježíšem jako s Bohem, který k nám sestupuje, přijímá na sebe všechno lidské, je nám velmi blízko a zcela se nám dává – jako bezmocné dítě v betlémských jeslích, jako posmívaný, zbičovaný a ukřižovaný na Golgotě a jako chléb na cestu ve svátosti eucharistie. Takového Boha je možné milovat, dokonce je nutné jej milovat, protože na tak velkou lásku lze odpovědět jedině láskou. Ježíš je Bůh, který je s námi.

K ničemu mě nenutí

Kým je pro mě Ježíš? Je pro mě vším. Je mým učitelem, přítelem, průvodcem, smyslem, životem, umíráním, radostí, trápením, prostě vším. Zkrátka je mým Bohem. Jedna věc mě ale odlišuje od fanatika. Ježíš je mým pokojem. Fanatik je nucen hnát se vpřed a odhazovat hodnoty jako je rodina, život, nebo zdraví, jenom aby vytvořil zdání, že je o své myšlence dokonale přesvědčen. Fanatik má v sobě děsný nepokoj, který ho straší, že ještě neobětoval dost svojí ideologii. Ale Ježíš je můj pokoj. K ničemu mě nenutí a zůstane věrně při mě, i kdybych ho nevyznával, i kdybych se od něho odvrátil a popřel všechno, co pro mě v životě udělal.

Ten, koho hledám i ten, koho nacházím

Kdo je pro mě Ježíš?

Je pro mě Člověkem.

Je tváří Boha.

Je mým přítelem, i přítelem mých blízkých.

Je ale i přítelem těch, se kterými mám problém a které nechápu.

Je ten, koho hledám i ten, koho nacházím – v tichu, slově, v setkáních s lidmi kolem nás…

A také ten, kdo nakonec, jak doufám, najde mě...

Ježíš mě nikdy nenechal ve štychu

Když někdy slyšíme „ježíšikriste!“, zbystříme pozornost, protože toto zvolání často provází nečekanou, obvykle nemilou situaci. Já taky řekám „Ježíši Kriste!“, ale i v nemilé, nelehké situaci to pro mě neznamená jenom zvolání, ale oslovení. Oslovení toho, koho mám ráda, komu věřím, že mi v té konkrétní nelehké situaci může a chce pomoci. Ježíš dává mému životu nový rozměr. Ukazuje mi nejenom cíl, ale i směr. Dává smysl mým dnům. Je mou oporou a silou, když to potřebuji. Je mou nadějí i radostí. Je se mnou vždycky. Neopouští mne, ani když jsem lidsky samotná.

Jak poznám, že je se mnou? Stačí, když řeknu: „Ježíši přijď, odevzdávám ti tuto situaci…“ A já pocítím ve svém nitru pokoj. POKOJ, který tento svět dát nemůže, protože takový pokoj postrádá. A to nejdůležitější: zatím mě Ježíš nikdy nenechal ve štychu! Prošla jsem různými těžkostmi života, ale vždy s jistotou a pokojem srdce – navzdory všem okolnostem a lidské logice. Tím je pro mě Ježíš: můj přítel do pohody i nepohody.