Domů > Galerie > Honza: Když jsem umíral, potkal jsem Boha (+ AUDIO)

Honza: Když jsem umíral, potkal jsem Boha (+ AUDIO)

Honza: Když jsem umíral, potkal jsem Boha (+ AUDIO) Publikováno

Honza z Kutné Hory vypráví o okamžicích, které navždy poznamenaly jeho život.

Rád bych se podělil o svou vlastní zkušenost, kterou jsem získal v době, kdy jsem prodělával nejtěžší chvíle mé nemoci. A vlastně celého svého života.

Do padesáti let jsem se cítil zdráv a v nadprůměrné fyzické kondici. Běhal jsem, jezdil na kole, sjížděl divokou vodu na kanoi a udržoval tělesnou schránku v nadprůměrné fyzičce, což mě mimo jiné naplňovalo radostí. Jezdil jsem na kole do práce z Kutné Hory do Prahy, slézal jsem hory včetně alpských či himalájských hřebenů a třicetiletým kamarádům jsem při atletických závodech ukazoval záda. Byl jsem na své zdraví a tvrdě nabytou kondici pyšný a naplňovalo mne to zadostiučiněním.

První změna v mém životě…

A najednou, jako blesk z čistého nebe přišla změna. Několik přechozených chřipek, snížená imunita a výsledkem byla špatná krvetvorba. Plazmatická buňka, která je v krvi potřebná, se začala přemnožovat a během krátké doby jí bylo (mršky) moc a moc a moc. A protože se asi nudila, začala se živit vápníkem mého těla v krvetvorných kostech, tedy v páteři a žebrech. Celý tento proces trval asi dva měsíce, takže zatímco jsem uspořádával fotografie z Himalájí a připravoval přednášky, lámala se mi žebra jako na běžícím pásu. Jako tvrďák a sportsmen jsem zaťal zuby a věřil, že jde o náhody.

Audio: Honza z Kutné Hory popisuje okamžiky, které navždy poznamenaly jeho život

Ale velmi brzy přišel čas, kdy mi vypověděly poslušnost vegetativní dýchací svaly. Nadechnout se, znamenalo překonat křeče. Vstát a popojít znamenalo nadlidské úsilí. Teď už bylo jasné, že to čajem a acylpyrinem nedoléčím. Průběh nemoci však byl velmi rychlý. Když jsem se již dusil a nemohl téměř vůbec dýchat, skončil jsem v nemocnici. Nejdříve v Kutné Hoře a po několika dnech, kdy lékaři diagnostikovali „mnohočetný myelom“, což je typ leukémie, jsem se ocitl v Praze na hematologii na Karlově náměstí. To už jsem bez umělého kyslíku a bez velkých dávek opiátů nemohl vůbec žít.

Situace paradoxní. Plná místnost vzduchu. A já jsem nebyl schopen se ani koutkem úst nadechnout. Bránily mi v tom křeče. Dusil jsem se.

Kupodivu jsem však nepropadl zoufalství, zmatku, depresi. Racionálně jsem si uvědomoval svůj stav, i to, že se blíží neodvratný konec. Vždy jsem měl různé představy o tom, co si asi člověk myslí, když stojí nedaleko bran smrti. Ale dnes si uvědomuji, že jsem měl v hlavě velmi jasno. Logicky a jako by s nadhledem nezúčastněného jsem pozoroval, jak nemoc rychle postupuje. V duchu jsem hodnotil, které úmysly (moderně se říká – projekty) jsem nedotáhl do konce, co jsem neodeslal, komu jsem neodpověděl na dopis, které kapitoly života jsem neuzavřel. Nejvíc mne mrzely situace, kdy jsem se neusmířil, pohádal, nebyl jsem laskavý. Styděl jsem se za některé své činy. Ublížil jsem. Nemiloval dostatečně. Slzy se v tu chvíli počítat nedaly. Nejhorší bylo, že už se spousta věcí nedala vzít zpět. Hořká bolest. Beznaděj lidské logiky …
A zdravotní stav se zhoršoval natolik, že jsem to prostě věděl – že se blíží konec. Prostě jiná alternativa mi na mysl vůbec nepřišla. Cítil jsem naprostou jistotu. Ale – žádná panika se nedostavila do mé mysli. Dokonce ani lítost nad ztrátou vlastního života.

S údivem zjišťuji, že jsem ani strach z vlastní smrti nepociťoval. Jako bych byl někde nad věcí. Pouze chladný kalkul, do kdy to trápení potrvá. Jen ty resty a bolístky, které jsem způsobil, mne trápily. Sám, svými silami a svou logikou jsem k odpuštění a k nějakému, aspoň trochu smírnému závěru dojít nemohl.

Prosil jsem blízké, aby se za mou duši modlili, pokud to umí a mohou. A jsou ochotni. A pak se stal zázrak.

Jedna moc hodná a upřímná kamarádka mne v nemocnici navštívila. Přijela až přes půl republiky a jako jediná mi nepřinesla kompot, bábovku a časopis ale to, co jsem opravdu potřeboval – modlitbu. Mluvit už jsem moc nemohl. Oči jsem měl zavřeny, abych uspořil energii. Ale vysvětlování bylo zbytečné. Ta dobrá duše se pomodlila se mnou Otčenáš a Zdrávas Maria a pak mi řekla úžasnou věc: „Vkládám Tě do svatých ran našeho Pána Ježíše Krista. On je naše naděje a v Něm budem žít navěky“.

Usnul jsem…

Moc jsem tomu nerozuměl. Jak se 70-ti kilový muž má vejít do malé rány ?… Rozloučili jsme se. A já po dlouhé době usnul. Do té doby jsem se podvědomě bránil spát, bránil jsem se tmě, noci spánku, kde na mne čekal konec.

Usnul jsem. A najednou jsem se ocitl v jasu, teple, čistotě a hlavně bezpečí! Byl jsem unášen jako v obrovském náručí. Byl jsem uprostřed řeky temně rudé, zlatavě opaleskující, uprostřed proudu laskavosti, lásky, světla, tepla a jasu. Nebylo nic zlého nadohled. Trápení s dechem přestalo. Nikdy, nikdy, nikdy nezapomenu na tu krásu a dobro, které mne obklopovalo a já jako maličké bezbranné děcko jsem se poddával konejšivému laskání tohoto hutného dobra.

Teď už vím, že jsem v tu chvíli byl skutečně v Kristových svatých ranách. A bylo to tak krásné, že to ani vyslovit nelze. Ne svým přičiněním, svým potem, tréninkem, úsilím, jak jsem byl zvyklý dosud, ale působením modlitby a Boží lásky. Plaval jsem tímto proudem jasu a laskavosti a nechal se jím nést a konejšit pln důvěry, odevzdanosti a lásky. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Po dnech bolesti, po dnech racionálních úvah o konci, po dnech, kdy jsem sice bez zjevného strachu, ale s obavou hleděl k branám smrti, jsem byl unášen mohutným proudem hutné lásky, které jsem se rád odevzdal a byl bezmezně šťasten.

Ten pocit je jen těžko popsatelný slovy. Ale vím to. Bylo to tak. Já to opravdu zažil. Kristovy svaté rány jsou tím místem, které léčí duši i tělo a přál bych každému, aby podobný pocit mohl zažít. Je to nesrovnatelně víc, než všechny výhry v loteriích světa. Je to láska. Je to štěstí, laskavost, důvěra a bezmezné bezpečí. Jak nás asi Bůh musí milovat, když nám nabízí takový dar?

Nejkrásnější okamžik mého života

Ještě několikrát jsem se v příštích dnech ocitl v této kouzelné a za nic nevyměnitelné náruči Kristově. A od té noci se můj zdravotní stav začal zlepšovat. Pomaloučku, pomalu. Ale nemoc přestala postupovat. Zastavila se. A posléze začala ustupovat. Ještě jsem se sice další čtyři týdny nebyl schopen pro několikanásobné zlomeniny páteře ani posadit. Kosti mám prožrané jako cedník dodnes. A slz jsem procedil tou dobou možná víc než potu, ale setkání s Kristem bylo mým nejhlubším životním zážitkem. Viděl jsem svítání nad soutěskou Shingo La v Himalájích, kdy v dálce kraluje Karakoram s nedostupnou K2, viděl jsem zblízka rituální hinduistické pohřby na břehu svaté Gangy, viděl jsem krásná jitra nad opuštěnými kláštery v Makedonii a Kosovu, viděl jsem dech beroucí krásy mrazivé polární záře nad polárním kruhem. Viděl a zažil jsem toho moc. Ale setkání s Kristem v Jeho svatých ranách bylo a navždy zůstane tím největším a nejkrásnějším zážitkem mého života.

Jedna myšlenka o “Honza: Když jsem umíral, potkal jsem Boha (+ AUDIO)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru